Objevování sousedství/Exploring the neighborhood

Všechny ty dokonalé, typicky americké sousedství, které vídáte ve filmech a seriálech a říkáte si, že nic takového neexistuje? Sousedství s dokonale zastřiženými trávníky 24/7? Sousedství, ve kterém nově přistěhovaná rodina obdrží kuchyň plnou jídla od ostatních sousedů? Sousedství, ve kterém ta stejná právě přistěhovaná rodina upeče asi 100 kg brownies a roznese je všem sousedům jako poděkování? Sousedství, kde se uprostřed úterý rozhodnete pro večeři ve stylu Taco Tuesday (TT), pes Vám sežere všechny tortilly, ale nakonec přijdou další dvě rodiny a z TT večeře se vyklube TT party? Ano, to je sousedství, do kterého jsem se přistěhovala! A tohle jsou fotky z mé první procházky po něm…

All these perfect, typically american neighborhoods that you see in movies and shows and you think that nothing like that actually exists? The neighborhood with precisely cut grass yards 24/7? The neighborhood where a freshly moved-in family recieves a kitchen full of food as a gift from other neighbors? The neighborhood where the same freshly moved-in family bakes approximately 100 kgs of brownies and brings a box to all the neighbors as a thank you gift? The neighborhood, where you want to have a Taco Tuesday dinner but your dog eats all your tortillas, so eventually what happens is that two other families come by and instead of TT dinner, you have TT party? Yes, that’s exactly the neighborhood I moved into! And these are the photos I took on my first walk…

Advertisements

První návštěva DC/First DC visit

Když bydlíte pouhých 30 minut od hlavního města Spojených států amerických, je jen přirozené, že vaše nadšení toto město navštívit roste s každým přibývajícím dnem! I když jsem tou dobou neznala skoro nikoho, díky kouzlu zvanému facebook jsem si našla přátelé, kteří mi pomohli užít si první dny mého nového života a první návštěvu nádherného města zvaného Washington DC.

When you live only 30 minutes away from the capital city of United States of America, it’s just natural, that your excitement about visiting this city grows bigger every single day! Even though I barely knew anyone by that time, thanks to the magic called social media I found friends that helped me to enjoy the first days of my new life. Friends that helped me enjoy my first visit of the beautiful city that is Washington DC.

První týden/First week

Věc se má takto: na nějakou dobu jsem přestala psát, protože povinnosti (a lenost!), a nyní jsem tak dva měsíce pozadu… Hezky Bergi, válíš! Ráda bych řekla, že ty dva měsíce byly nudné, nic zajímavého se nedělo a tak je můžu přeskočit. Bohužel to nejde. Ty první dva měsíce tady byly napráskané novými lidmi a zážitky!

Here’s the thing: I haven’t written a single word for some time, because I’ve been busy (and lazy!) and now I‘m actually two months behind… Nice job, Bergi, well done! I would love to say that the first two months were boring, nothing interesting happened and I can just skip them. Well, I can’t. Those first two months were super busy. All the new people and experiences!

Pátek 17. června 2016 10:00 (zhruba), odjezd z tréninkové školy. Všichni byli nervózní a natěšení. Ráda bych řekla, že stres mnou cloumal, ale opak je pravdou. Možná už jsem dopředu tušila, že mě čeká něco skvělého, a tak se není čeho bát! Do chvíle, kdy jsem vystoupila z autobusu, jsem netušila, kdo mě vyzvedne. „Táta? Máma? Budou tam i děti? Mám je obejmout? Asi to nebudu řešit…“ Nakonec mě vyzvedla moje naprosto úžasná host mum, Kristin, která mě objala hned, jak mě viděla. Boom. Není co řešit! Odvezla si mě domů. O ano, můj nový domov (a pokoj!!). Měla jsem pocit, že bych se měla cítit jako na návštěvě, ale to přivítání bylo tak vřelé, že jsem se cítila jako doma coby dup. Pak setkání s host tátou, Curtis, a další objetí. Yay! A setkání s dětmi, Bennett a Jackson, high five stačí, nebudu je stresovat s objetím hned ze začátku (to až teď je nepouštím z objetí snadno!!).

Firday, June 17th 2016, 10am, departure from the training school. Everyone was nervous and excited. I would like to say I was stressed out as well, but not really. I guess I just knew that there was something amazing waiting for of me and that I didn‘t have to be worried at all! I didn’t know who was picking me up, until the very moment I got off the bus. „Dad? Mum? With or without kids? Should I hug them? Just don’t think about it…“ Eventually, the one who picked me up was my awesome host mum, Kristin, who hugged me as soon as she saw me. Boom. No worries! She took me home. Oh yes, my new home (and my room!!). I was thinking I should feel more like a guest but they gave me such a warm welcome that I felt like at home pretty soon. Meeting host dad, Curtis, and another hug. Yay! Meeting the kids, Bennett and Jackson, high five was enough. I didn’t really want to force them into hugging from the start (that’s what’s happening now!!).

První víkend, aneb stmelovací rychlokurz. Moje narozeniny, dort, dárky, lívance, hry, den otců, brunch, výlet do Old town, projížďka DC. Bylo to skvělé!!

The first weekend get together. My birthday, cake, presents, pancakes, games, Father’s day, brunch, Old Town Alexandria trip, DC drive-through. It was amazing!!

První pracovní týden. K se mnou zůstala doma první tři dny. Zařídily jsme bankovní účet, social security number, mobil, SIMku. Povozila mě všude možně, abych se zorientovala a poznala sousedství. Seznámila jsem se s jinou au-pair. (Kdo by tušil, jak skvělé přátelství se z téhle naprosto nahodilé schůzky vyklube!) Prožila jsem své první dva dny s dětma o samotě. Zažila jsem první trauma, když malý nepřestával křičet a brečet ani po půl hodině uklidňování.

The first working week. K stayed with me for the first three days. We menaged all kind of important stuff. Bank account, social security number, new phone. She drove me around to get to know the neighborhood. I got to meet abother au-pair. (Who could have known how strong friendship is going to grow from this random meet-up!) I’ve spent my first days alone with the boys. I experienced my first trauma when my little one jusd didn’t want to stop crying and screaming for over half an hour.

IMG_0010

První týden byl za mnou. Děti přežily. Já přežila. „Teď už to bude jen lepší,“ říkala jsem si. A opravdu!

First week was behind me. The kids survived. I survived. „Now it will only get better,“ I said to myself. And really!

Tréninková škola/Training school

Po klidném letu z Prahy do Londýna přišla na řadu další kontrola zavazadel, lehký pohovor o mém pobytu, změna letadla, hodinka čekání a bylo to. Let z Londýna do New Yorku jsem projedla (ostatně jako vše ostatní!). Podívala jsem se na nějaký ten film, napsala dopis, uronila pár slz, popovídala si s holkami, které mířily stejným směrem, a snažila se alespoň lehce schrupnout. Přílet na JFK byl hladký, kontrola jakbysmet. Už zbývalo jen vyzvednout zavazadla, najít pana řidiče, který nás měl dopravit do tréninkové školy, a bylo hotovo.

After an easy flight from Prague to London, it was time for some other luggage check, interview about the purpose of my visit, change of airplanes and some more waiting. Here we go. Flight from London to New York was another easy one. I kinda ate through it! I watched a few movies, wrote a letter, cried a little, talked to my fellow au-pairs and tried to nap. At JFK, everything went really smoothly. After the recollection of our lugagge, we went to find the driver that was supposed to take  us to the training school and boom, we got it all right.

Tréninková škola se nacházela na Long Islandu a z letiště nám cesta trvala asi hodinku. První věc, kterou jsem udělala, když jsem se dostala do svého pokoje, bylo vypnutí klimatizace. Taková kosa!!! Následovala pizza, sprcha a postel. Pondělí, první den v USA, byl za mnou.

The training school was situated on Long Island and the drive from JKF to there took us about an hour. First thing I did after getting into my room was turning off the AC. Seriously guys, frikin‘ freezing!!! After that: pizza, shower and bed. Monday, first day in the US, was over.

 

Myslím, že rozepisovat se o tréninkové škole nějak více do hloubky je naprosto zbytečné! Takže v rychlosti a jednoduchosti: vstanout, nasnídat se, učit se, obědvat, učit se, večeřet, poznávat nové lidi a tvořit první přátelská pouta. Občas nějaká hra či nadměrná konzumace sladkostí. Takhle vypadali úterý a středa. Čtvrtek byl ve znamení kurzu první pomoci a výletu do NYC. Pátek byl lehce hektický. Po snídani následovalo rychlobalení, rozloučení se s nově nalezenými přáteli a odjezd k host rodinám.

I think it’s pointless describing the whole training school week in detail so I’m gonna make it short and simple. Wake up, breakfast, classes, lunch, classes, dinner, bonding with fellow au-pairs. Sometimes a game or stuffing our bellys with international sweets. This is how Tuesday and Wednesday looked like. Thursday was full of first aid course and a NYC trip. Friday was quite hectic. After breakfast we had to pack all of our stuff, say goodbye to our new friends, get on a bus and begin our journey to our host families.

 

 

 

I když jsem byla jediná Češka v kolektivu, nebyl to žádný problém. Našla jsem kamarádky, troufám si říct, na zbytek života! Jsem nehorázně vděčná, že jsme se potkaly, protože můj první týden v USA se tak stal ještě kvalitnější a zábavnější!

Even though I was the only Czech girl in our training school group it was not a big deal. I found friends and I dare to say we’ll be friends for the rest of our lifes! I am unbelievably grateful that we’ve met, because my first US week got even better and funnier with those chicks beside me!

636015814300504053

#squadgoals

 

Předodletová horečka/Pre-departure madness

Vzhledem k tomu, že maturitu jsem skládala necelé tři týdny před odletem a všechen svůj volný čas jsem strávila učením nebo předstíráním, že se učím (většinu času), byly ty poslední dny doma celkem hektické.

I graduated from high school at the end of May and I was supposed to leave for training school in less than three weeks after that, so all of my free time was taken by studying or at least pretending it. The last days at home were pretty hectic.

Pořízeno aplikací Lumia Selfie

Kufry jsem si prohlížela měsíce, aniž bych si nějaký koupila, což vedlo k rychlonákupu na internetu asi týden před odletem. Ve stejné době jsem nakoupila taky hordy kosmetiky, kterou jsem nakonec stejně nevzala s sebou (těžké – rozhodně, zbytečné – nemyslím si!) a dárky pro rodinu (sladkosti, plyšový Krteček, sladkosti, pivní kosmetika, sladkosti, knížka Krteček, sladkosti, stolní minihru, sladkosti). Doktory a úřady jsem obletěla v posledních dvou pracovních dnech. Měla jsem štěstí a všechno vyšlo, ale pokud nechcete mít nervy na dranc, radím, ať to neděláte!

I was looking at new suitcases for months but I didn’t bring myself to actually pick and buy them which led to a really quick internet shopping session less than week before my departure. I bought a ridiculous amount of cosmetics which I ended up not taking anyway (heavy – definitely, useless – I don’t think so!). I also bought some presents for my host family (candy, Little Mole toy, candy, beer cosmetics, candy, Little Mole book, candy, mini board game, candy). All the medical and office stuff was taken care off in the last two days. I was lucky that everything went well, but if you don’t actually want to loose your mind while dealing with this stuff, I suggest not doing it like that!

WP_20160525_12_52_42_Pro

Pak přišel čas na balení. Po několika hodinách prokrastinace v pokoji plném harampádí jsem se dokopala ty kufry nabalit. Všechno, co jsem chtěla sbalit, se vešlo! Vítězné hurá bylo ovšem po několika sekundách nahrazeno zoufalým kvílením, když jsem zjistila, kolik kilo nadváhy ty kufry mají. A tak se vyhazovalo, přeorganizovávalo a zase vážilo. Pořád dokola. Dva dny! Nakonec jsem to ale zvládla. Důvodem bylo zoufalství a nával vzteku, během kterého jsem vyházela polovinu kufru s tím, že to potřebovat nebudu. Hm, když se na to zpětně dívám, udělala jsem pár chyb. Co už…

Then came the time of packing. After many hours of procrastination in a room full of s*** I finally packed the damn suitcases. All I wanted to take with me was packed! The sweet hooray was replaced by desperate wailing in just a few seconds. I found out that both of my suitcases are many kilos over the required weight. So I started unpacking, reorganizing and weighing. Again and again. For two days. After all of that, I made it. The cause of that was my desperation and anger tantrum during which I threw half of the things (that I thought were useless) out of the suitcase. Well, looking back, I think I made a few mistakes. Whatever…

Pořízeno aplikací Lumia Selfie

 

Začínáme/Starting

“Jak, kdy a proč ses rozhodla stát se au-pair?” To je otázka, kterou jsem za posledních pár měsíců slyšela asi tisíckrát. A odpověď zní: “Těžko říct…”

“How, when and why have you decided to become an au-pair?” That’s the one question I’ve heard a thousand times in the last few months. And my reply: “Hard to say, really…”

Když jsem byla malá, profese, kterou jsem chtěla vykonávat, se měnila ze dne na den. Lékařka, právnička, astronautka, prezidentka, veterinářka, lovkyně tornád… To, že po střední škole půjdu na vysokou, byla samozřejmost. Věděla jsem ale, že chci odjet studovat do zahraničí. Alespoň na nějakou dobu… Takže na konci třetího ročníku jsem si řekla, že je čas prozkoumat své možnosti. Našla jsem si agenturu, která pomáhá českým studentům se vším ohledně univerzit v Británii. Vzala jsem s sebou svou nejlepší kamarádku (přece nepojedu nikam sama!) a odjely jsme do Prahy na informační seminář zjistit víc.

When I was little, the job I wanted to do changed every day. A doctor, a lawyer, an astronaut, a prezident, a vet, a tornado hunter… I certainly wanted to go to university right after high school. I also knew, I’d love to study abroad. At least for a while… So, at the end of my junior year I decided that it’s about time to actually look into it and explore my opportunities. I found an agency that helps Czech students with all the British universities related things. I told about it my best friend (I didn’t wanna go alone!) and we went to Prague to find out more.

DSC01030WP_20160415_09_49_11_Pro

Obě nás to nadchlo. Vždyť studovat v Británii je náš sen! A zatímco ona začala vybírat obor a univerzitu, já si uvědomila, že to není “to pravé ořechové”… 

We were both so excited. It was our dream to study in Britain! By the time she was getting through all the majors and unis, I discovered it was not really the “it” thing for me…

Cítila jsem, že nejsem připravená jít na vysokou školu. Netušila jsem, co bych chtěla studovat nebo jakou práci bych v budoucnu chtěla mít. Učitelství, filologie, management cestovního ruchu nebo meteorologie? Co takhle ani jedno??

I felt like I wasn’t ready to go to university. I didn’t know what I’d like to study or what job I’d like to do. Teaching, filology, tourism management, meteorology? How about no??

Když jsem jednoho zářijového dne roku 2015 narazila na již dávno uložený odkaz agentury specializující se na au-pair pobyty (dá se to tak vůbec říct??), řekla jsem si, že nic nedám za to, když se dozvím trochu víc. Něco málo jsem si zjišťovala už roky předtím. Informovala jsem se jen zlehka, sledovala jsem životy jiných českých au-pairek a záviděla jim. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych odjela já sama. Natož po střední škole! Mé podvědomí ale bylo prozíravější, a tak uložilo již dříve zmiňovaný odkaz, a naprosto zhatilo mé vysokoškolské plány, protože o dva týdny později už jsem seděla v Olomouci na (dalším) informačním semináři se stejnou kamarádkou a stejným nadšením jako onehdy v Praze. Tentokrát mi to nadšení ale vydrželo!

So, when one September day I came across a saved link of agency specialising in au-pair experiences I said to myself sure, why not to find out more about it. Years before that I had actually read a few things about it, I read some Czech au-pair blogs and I envied those girls. But I had never thought about leaving myself. And certainly not right after high school! Well my subconciousness had known better, so it saved that earlier mentioned link and absolutely changed my uni plans. Because two weeks later I’ve been at an infomational meeting in Olomouc with that same friend of mine and the same excitement as in Prague. This time though, it didn’t go away!

foto0027